Bod odůvodnění 19

Pro účely tohoto nařízení by se pod pojmem „veřejně přístupný prostor“ měl rozumět jakýkoli fyzický prostor, který je přístupný neurčenému počtu fyzických osob, bez ohledu na to, zda je daný prostor v soukromém, nebo veřejném vlastnictví, bez ohledu na činnost, pro kterou může být prostor využíván, jako je obchodní činnost, například obchody, restaurace, kavárny; služby, například banky, profesní činnosti, pohostinství; sport, například plavecké bazény, tělocvičny, stadiony; doprava, například zastávky autobusu a metra a železniční nádraží, letiště, dopravní prostředky; zábava, například kina, divadla, muzea, koncertní a konferenční haly nebo volný čas či jiné, například veřejné komunikace a náměstí, parky, lesy, hřiště. Prostor by měl být klasifikován jako veřejně přístupný i v případě, že přístup podléhá bez ohledu na potenciální kapacitu nebo bezpečnostní omezení určitým předem stanoveným podmínkám, které mohou být splněny neurčeným počtem osob, jako je nákup jízdenky nebo přepravního dokladu, předchozí registrace nebo dosažení určitého věku. Prostor by naopak neměl být považován za veřejně přístupný, pokud je přístup omezen na konkrétní a vymezené fyzické osoby buď prostřednictvím práva Unie, nebo vnitrostátního práva přímo souvisejícího s veřejnou ochranou a bezpečností, nebo prostřednictvím jasného projevu vůle osobou, která má v daném prostoru příslušnou pravomoc. Samotná faktická možnost přístupu (jako jsou odemčené dveře nebo otevřená brána v plotu) neznamená, že prostor je veřejně přístupný, existují-li indikace nebo okolnosti naznačující opak, jako jsou značky zakazující nebo omezující přístup. Prostory společností a továren, jakož i kanceláře a pracoviště, do nichž mají mít přístup pouze příslušní zaměstnanci a poskytovatelé služeb, jsou prostory, které nejsou veřejně přístupné. Veřejně přístupné prostory by neměly zahrnovat věznice ani stanoviště hraniční kontroly. Některé další prostory mohou zahrnovat jak veřejně nepřístupné, tak veřejně přístupné prostory, jako je hala soukromé obytné budovy, která je nezbytná pro přístup do lékařské ordinace, anebo letiště. Tento pojem nezahrnuje ani on-line prostory, protože se nejedná o prostory fyzické. To, zda je daný prostor přístupný veřejnosti, by však mělo být určováno případ od případu s ohledem na zvláštnosti dané konkrétní situace.

Ai fini del presente regolamento la nozione di «spazio accessibile al pubblico» dovrebbe essere intesa come riferita a qualsiasi luogo fisico accessibile a un numero indeterminato di persone fisiche e a prescindere dal fatto che il luogo in questione sia di proprietà pubblica o privata, indipendentemente dall'attività per la quale il luogo può essere utilizzato, quali il commercio (ad esempio negozi, ristoranti, bar), i servizi (ad esempio banche, attività professionali, ospitalità), lo sport (ad esempio piscine, palestre, stadi), i trasporti (ad esempio stazioni di autobus, metropolitane e ferroviarie, aeroporti, mezzi di trasporto), l'intrattenimento (ad esempio cinema, teatri, musei, sale da concerto e sale conferenze), il tempo libero o altro (ad esempio strade e piazze pubbliche, parchi, foreste, parchi giochi). Un luogo dovrebbe essere classificato come accessibile al pubblico anche se, indipendentemente da potenziali restrizioni di capacità o di sicurezza, l'accesso è soggetto a determinate condizioni predeterminate, che possono essere soddisfatte da un numero indeterminato di persone, quali l'acquisto di un biglietto o titolo di trasporto, la registrazione previa o il raggiungimento di una determinata età. Per contro, un luogo non dovrebbe essere considerato accessibile al pubblico se l'accesso è limitato a persone fisiche specifiche e definite attraverso il diritto dell'Unione o nazionale direttamente connesso alla pubblica sicurezza o attraverso la chiara manifestazione di volontà da parte della persona che ha l'autorità pertinente sul luogo. La sola possibilità concreta di accesso (ad esempio una porta sbloccata, un cancello aperto in una recinzione) non implica che il luogo sia accessibile al pubblico in presenza di indicazioni o circostanze che suggeriscono il contrario (ad esempio segnaletica che vieta o limita l'accesso). I locali delle imprese e delle fabbriche, come pure gli uffici e i luoghi di lavoro destinati ad essere accessibili solo dai pertinenti dipendenti e prestatori di servizi, sono luoghi non accessibili al pubblico. Gli spazi accessibili al pubblico non dovrebbero includere le carceri o i controlli di frontiera. Alcune altre zone possono comprendere sia aree non accessibili al pubblico che aree accessibili al pubblico, come l'atrio di un edificio residenziale privato da cui è possibile accedere a uno studio medico o un aeroporto. Non sono del pari contemplati gli spazi online, dato che non sono luoghi fisici. L'accessibilità di un determinato spazio al pubblico dovrebbe tuttavia essere determinata caso per caso, tenendo conto delle specificità della singola situazione presa in esame.