Bod odůvodnění 17

Pojem „systém biometrické identifikace na dálku“ uvedený v tomto nařízení by měl být definován funkčně jako systém AI určený k identifikaci fyzických osob, a to obvykle na dálku, bez jejich aktivního zapojení prostřednictvím porovnání biometrických údajů dané osoby s biometrickými údaji obsaženými v referenční databázi, bez ohledu na konkrétní technologii, procesy nebo typy použitých biometrických údajů. Tyto systémy biometrické identifikace na dálku se obvykle používají ke snímání vícero osob nebo jejich chování současně, s cílem významně usnadnit identifikaci osob bez jejich aktivního zapojení. To nezahrnuje systémy AI určené k biometrickému ověřování, včetně autentizace, jejichž jediným účelem je potvrdit, zda je konkrétní fyzická osoba osobou, za niž se prohlašuje, a potvrdit totožnost fyzické osoby za jediným účelem, kterým je získání přístupu ke službě, odblokování zařízení nebo získání bezpečnostního přístupu k prostorám. Uvedené vyloučení je odůvodněno skutečností, že tyto systémy budou mít ve srovnání se systémy biometrické identifikace na dálku, které mohou být použity ke zpracování biometrických údajů velkého počtu osob bez jejich aktivního zapojení, pravděpodobně menší dopad na základní práva fyzických osob. V případě systémů provádějících identifikaci v reálném čase probíhá jak zaznamenání biometrických údajů, tak porovnání a identifikace okamžitě, téměř okamžitě nebo v každém případě bez významného zpoždění. V tomto ohledu by neměl existovat žádný prostor pro obcházení pravidel tohoto nařízení o používání dotčených systémů AI v reálném čase stanovením menších zpoždění. Systémy fungující v reálném čase zahrnují použití materiálu „živě“ nebo jen s malým časovým posunem, jako jsou například videozáznamy generované kamerou nebo jiným zařízením s podobnými funkcemi. Naproti tomu v případě systémů, ve kterých identifikace probíhá „následně,“ dochází k porovnání a identifikaci zachycených údajů až se značným zpožděním. Jedná se o materiály, jako jsou například fotografie nebo videozáznamy generované kamerami s uzavřeným televizním okruhem nebo soukromými zařízeními, které byly vytvořeny před použitím tohoto systému ve vztahu k dotčeným fyzickým osobám.

El concepto de «sistema de identificación biométrica remota» a que hace referencia el presente Reglamento debe definirse de manera funcional como un sistema de IA destinado a identificar a personas físicas sin su participación activa, generalmente a distancia, comparando sus datos biométricos con los que figuren en una base de datos de referencia, con independencia de la tecnología, los procesos o los tipos de datos biométricos concretos que se usen. Estos sistemas de identificación biométrica remota suelen utilizarse para detectar a varias personas o su comportamiento de forma simultánea, a fin de simplificar considerablemente la identificación de personas sin su participación activa. Quedan excluidos los sistemas de IA destinados a la verificación biométrica, que comprende la autenticación, cuyo único propósito es confirmar que una persona física concreta es la persona que dice ser, así como la identidad de una persona física con la finalidad exclusiva de que tenga acceso a un servicio, desbloquee un dispositivo o tenga acceso de seguridad a un local. Esa exclusión se justifica por el hecho de que tales sistemas probablemente tengan una repercusión menor en los derechos fundamentales de las personas físicas que los sistemas de identificación biométrica remota que puedan utilizarse para el tratamiento de los datos biométricos de un gran número de personas sin su participación activa. En el caso de los sistemas «en tiempo real», la recogida de los datos biométricos, la comparación y la identificación se producen de manera instantánea, casi instantánea o, en cualquier caso, sin una importante demora. En este sentido, no debe existir la posibilidad de eludir las normas contempladas en el presente Reglamento en relación con el uso «en tiempo real» de los sistemas de IA de que se trate generando demoras mínimas. Los sistemas «en tiempo real» implican el uso de materiales «en directo» o «casi en directo», como grabaciones de vídeo, generados por una cámara u otro dispositivo con funciones similares. En cambio, en los sistemas «en diferido» ya se han recabado los datos biométricos y la comparación e identificación se producen con una importante demora. A tal fin se utilizan materiales, como imágenes o grabaciones de vídeo captadas por cámaras de televisión en circuito cerrado o dispositivos privados, generados con anterioridad a la utilización del sistema en relación con las personas físicas afectadas.